Edita patří do generace Z. Je ze skupiny malých nomádů, jak jim říkám. Pořád na cestě. Jen nevím, zda by jim Jack Kerouac záviděl.
Je na své vysněné střední škole. To je fajn. Přes týden je na intru, to už tak fajn není, ale zvykla si. Jeden víkend u mámy, druhý u táty.
U mámy jsou samy, tam má klid, ale máma pracuje na směny, takže se někdy pořádně nevidí i měsíc. To nevadí, však se o sebe už postará. Uvaří si, vypere.
U táty je nová rodina, malý nevlastní brácha a miminko na cestě.
Edita je obrovsky samostatná, šikovná, talentovaná. Má spoustu plánů a dost dobře srovnáno, co od života chce. Jen malý zádrhel. Trpí nesnesitelnými stavy, od kterých pomáhá jen žiletka.
Máma o ničem neví, sama je na antidepresivech, od rozvodu je dost smutná a uzavřená. Edita ji nechce zatěžovat. Vlastně spolu mluví dost málo, protože když už se sejdou, je máma unavená z práce a kouká na seriál nebo ji bolí hlava a leží.
A táta? Má těhotnou manželku, Edita přece musí pochopit, kde jsou priority. Což o to, Edita to chápe. Ne tak její nervový systém, který ji v noci budí v panických atakách, kdy jí buší srdce, nemůže dýchat nebo leží v křeči. Někdy nezvládne ani oběd v jídelně, když je tam velký hluk. To si raději dá bagetu z automatu a sní někde v koutě.
Co se vlastně děje?
Vždyť nemá žádný důvod se trápit, nebýt šťastná. Jenže není.
Sebepoškozování často provází pocity zbytečnosti a marnosti.
A Edita se zbytečná opravdu cítí. Oba světy fungují i bez ní. Zdá se, že je vlastně jedno, jestli do některého z domovů přijede nebo ne. Nezáleží na tom, kola se točí dál. Už je skoro dospělá, to přece zvládne. Sama. Pořád na všechno sama.
Navenek se usmívá. Nikdo by na ní nic nepoznal. Uvnitř křičí. Neviděná, neslyšená.
Někdy, když řízne hlouběji, než chtěla, pozoruje stékající krev a cítí skutečnou úlevu.
Je ticho, klid a bezvětří.
Čas se zastaví.
Cítí se jako v transu.
Je jen ona a tiché kapky krve.
Skoro taková meditace, chtělo by se říct.
A pak se to zase vrátí. Vtíravé myšlenky, opuštěnost, vykořenění, nikam nepatří. A k nikomu. Jaký to má všechno smysl? Je hrozně unavená z neustálého hledání důvodů, proč se vlastně ještě chtít zítra probouzet.
Někdy nás život přinutí dospět dřív, než jsme opravdu připravení. Někdy očekáváme příliš. Předpokládáme dospělost tam, kde ještě nedozrála.
Co Editě nejvíc pomohlo?
- Porozumět svým pocitům, pochopit, co a proč se jí děje. To ale většinou nedokážeme sami.
- Naučit se, co s tím může dělat. Jak předcházet propadům a psychickému přetížení, které jí spouští ataky. Jak pracovat s myšlenkami, které ji nutí se řezat. Jak jinak může dosáhnout stejného pocitu ticha, klidu a bezvětří.
- A hlavně – mluvit o tom s rodiči. To byl pro ni největší krok. Rozhodnutí, aby je přestala chránit před syrovou pravdou svého nitra. A dovolila jim, aby znovu byli skutečnou a platnou součástí jejího života. I když to může bolet, není to dokonalé a je s tím dost práce. Ale jsou v tom spolu. Už na to není sama.
Proč považuju za důležité zvyšovat informovanost rodičů, podporovat je v jejich vlastním osobním rozvoji a schopnosti umět unést náročné situace s jejich dětmi? Přesně proto.
První z webinářů, kde pronikneme do tajů generace Z a mnohem lépe pochopíme, proč jsou takoví, jací jsou, startuje za týden. Držím vám tam místo!
