Dost žen si stěžuje na to, že jejich muž neumí ustát jejich emoce. Že od nich utíká, vyhýbá se jim, odmítá je, vysmívá se jim nebo mlčí.
I proto jsou tak populární „scream therapy“.
Krásu toho, že nějaký muž opravdu ustojí mé „ohnivé draky z hlubin“, jsem zažila jen 2x v životě.
Jednou v 17 letech, když mě kamarád „léčil“ z depky tím, že mě poslal k vedlejšímu stromu se vykřičet. Později řekl, že mu docházel dech a měl husí kůži. Ale neutekl. Velmi zásadní.
Podruhé v životě to byl terapeut, do kterého jsem se mohla zapřít veškerou svou silou. Dokázal ji absorbovat. Zážitek, na který nikdy nezapomenu. Včetně porozumění v jeho očích.
Jak to umět ustát?
Někdy si taky rodiče stěžují, že se jim děti nesvěřují. Že už jim toho říkají málo. Jenže uměli byste to unést? Vážně to chcete slyšet?
- Že mu život nedává smysl a neví, jestli tu chce být?
- Že ty pořezané ruce znamenají aktuálně jedinou jistotu v jeho životě?
- Že nemůže pozřít ani to jedno jablko, protože když začne, zastaví se až s hlavou v záchodě?
- Že bez agresivního nebo násilného chování mu nezůstane nic, čím by se umělo chránit?
Velká část dětí nemluví ne proto, že už je nezajímáte, ale protože vás chrání. A tím potažmo i sebe.
Není to sranda. Není lehké to ustát. Stejně jako pro muže není lehké ustát ženské emoce.
Ale zároveň ta přítomnost, bytí druhého člověka, to, že tě vidí, vnímá, cítí, neutíká, je s tebou, podporuje tě, to je nejvíc. To je to, co všichni hledáme. To je víc než všechno ostatní. Léčí to, tiší bolest, zaceluje rány.
Jen prostá přítomnost. Jen to, že neutečeš.
Ale jak se to naučit? Jak to vůbec přežít?
Tak třeba v kurzu Umění klidu a síly. Je určený pro vaši podporu. Pro všechny chvíle, kdy byste nejraději utekli, aby to už skončilo. Ale nejde to. Máte totiž dobrý důvod zůstat.
