Byly okamžiky, kdy pro mě realita všedních dnů byla tak tíživá, že jsem měla pocit, že pokud chci přežít, tak si prostě to své „domácí štěstí“ budu muset vyrobit. Sama, po svém, cihličku po cihličce. A opravdu jsem si takto svůj dnešní život „vyrobila“.

Možná to bylo ze vzdoru, z bezmoci, trošku naivní, možná to šlo jinak, rozumněji nebo snadněji, ale já jsem tehdy jinou cestu neviděla. Tak jsem šla po té, která se mi nabízela.

Mojí největší motivací byl čas s mým dítětem – od začátku jsem odmítala představu, že budu chodit denně někam od-do a své dítě (tehdy ve školce) uvidím denně asi 3-4h jejího bdělého stavu. Nevím, jak vám, ale mně se totiž ještě ani jeden den v životě neopakoval dvakrát. A toho jsem si neustále vědomá.

Dnes je jí skoro 15 a mou největší motivací je pořád čas – ale teď už je to svoboda nakládat s mým časem tak, jak potřebuji já, ne můj zaměstnavatel. A to se vším respektem k mým zaměstnavatelům, se kterými jsme si vždy vycházeli vstříc.

Nelituju jediného dne.

Nebylo a není to úplně lehké čelit neustále novým výzvám, všechny ty překážky podnikání a samoživitelství, ale já jsem to lehké nežádala. Já jsem žádala smysluplné, radostné a svobodné. A to mám.

A děkuju za to každý den.

Není to cesta pro každého ani neříkám, že by to někdo měl taky chtít. Ale je moje a přesně taková, jakou ji já potřebuju.

Teď aktuálně jsem ukrutně nervózní, protože přesně za 3 týdny spustím svůj první online kurz. Další věc, kterou sice už udělala spousta lidí přede mnou a udělá ještě mnoho lidí po mně, ale moje POPRVÉ bude teď, takže mám osypky, protože mám zatím jen hrubou představu, jak bude kurz vypadat (protože o jeho obsahu budou hodně rozhodovat i sami účastníci). No napětí stoupá 😀