Proč dnešní děti nejsou z výletů tak nadšené jako dřívější generace? Otázka mnoha rodičů a učitelů. Dnes nabídnu mou zkušenost a pozorování z praxe. Vaše zkušenosti i domácí situace mohou samozřejmě být jiné.
1. ZMĚNA PROSTŘEDÍ
Předvídatelnost denního režimu je pro úzkostné děti bezpečná. Když podle školního rozvrhu přesně ví, která hodina bude následovat, je to svým způsobem uklidňující. Školní výlet sám o sobě tento režim naruší, jakkoliv to pro ostatní může být vítaný a příjemný zážitek.
„Nevím, jaké to tam bude a co se bude dít. Bojím se, co se může stát.“
„Nevím, co od toho čekat. Je to nepříjemný pocit.“
2. CESTOVÁNÍ
Některé úzkostné děti i dospívající neradi cestují, protože se bojí cizích míst a lidí, nahání jim strach nové situace, dělá se jim špatně v dopravních prostředcích, mají obavy z klaustrofobních pocitů aj. Běžné dítě si prostě řekne o Kinedryl nebo to rozdýchá, pro úzkostné dítě to ale představuje velký stres.
„Vždycky, když vyjedeme z posledního místa, které ještě znám, rozbolí mě žaludek.“
„Bojím se toho, kolik nás bude v kupé vlaku, protože mi pak dojde vzduch a začne se mi točit hlava. Bojím se, že omdlím a z toho stresu pak nemůžu dýchat už vůbec.“
3. KOLEKTIVNÍ AKTIVITY
Určitým dětem, hlavně pokud jsou ve své třídě spíš na okraji kolektivu nebo jsou víc samotářské, je extrémně nepříjemné, když se mají na povel emočně otevřít nebo něco sdílet. Cítí se tím víc ohrožené a musí vymýšlet různé alternativní odpovědi, aby si zachovaly pocit bezpečí. Samozřejmě pokud je program vedený citlivě, profesionálně a s ohledem na všechny zúčastněné, může to těmto dětem naopak pomoct a stát se užitečnou a důležitou zkušeností. Toto ale nebývá případ běžných výletů.
„Zase nás budou stmelovat týmovými aktivitami, achjo.“
„Nejvíc nesnáším ty závěrečné reflexe – ne, fakt si nechci v malé skupince povídat o tom, co se mi nejvíc líbilo. Chtěla bych být doma s naším psem.“
„Denní program nějak přežiju, ale ty večery, toho se fakt bojím. Hlavně ať nejsou scénky, karneval nebo diskotéka. Propadnu se hanbou.“
4. ZÁSAH DO SOUKROMÍ
Úzkostné děti můžou být citlivé na osobní hygienu, své věci, spánkový režim a další faktory, které by nás běžně nenapadly.
„Bojím se, že nebudu moct v noci usnout, jako vždy na novém místě, a ještě pokud kluci zase budou dělat bordel, tak už se nevyspím vůbec. A když jsem nevyspaná, přepadne mě úzkost mnohem snáz.
„Doufám, že tam nebudou společné sprchy. To bych se asi schoval na wc. Nedokážu se sprchovat před ostatními.“
Pro mnoho dospělých to může být těžko pochopitelné, může jim to připadat rozmazlené, změkčilé nebo přehnané. Jsou to však opravdové a reálné věty, se kterými jsme pracovali na konzultacích s jinak skvělými, chytrými a schopnými adolescenty.
JAK TO ŘEŠIT?
Vyhýbat se tomu a uhýbat školním akcím nic neřeší, jen problém odsouvá do budoucna. A co je mnohem horší, utvrzuje dítě v tom, že je vážně slabé a že na to nemá. Na druhou stranu nutit do aktivity a přítomnosti na školních akcích je kontraproduktivní, zhoršuje úzkostné stavy, prohlubuje odpor a způsobuje totální nechuť.
TAKŽE CO TEDA?
Osvědčuje se řešení postupných kroků v tempu dítěte. Pokud je ve stavu, kdy by pro něj pobytová školní akce byla extrémně stresující, pak je úplně v pořádku nechat ho doma a volit postupně snazší alternativy a jiné možnosti, jak čelit novým a neznámým situacím.
Podstatné je (ideálně ve spolupráci s psychologem nebo psychoterapeutem) dělat aktivní kroky, aby dítě mohlo sledovat svůj pokrok a postupně se otužovat ve zvládání zátěžových situací. O tom, na co je připravené, rozhoduje dítě, ne rodič. Rodič slouží jako kotva, opěrný bod, pevný břeh. Klidná síla, která pomáhá posouvat. POMÁHÁ, ne posouvá. Je důležité chápat ten rozdíl.
