Bývala tvrdá. Na sebe i na okolí. Často křičela, zlobila se, vyčítala. Chtěla vidět výsledky. Občas vzduchem proletěla facka. Jen taková ta malá, však víte, výchovná.
Myslela si, že musí a že jí nic jiného nezbývá, když manžel chtěl hlavně klid. A ona chtěla z dcery vychovat slušného a úspěšného člověka. Jako mnoho žen její generace žila v tom, že jedna placená směna v práci a potom druhá neplacená směna doma je normální, protože všichni ve vesnici to mají stejně.
Manžel by se i zapojil, a rád, jen kdyby dostal prostor. Jenže zvyknout si na pohodlí je snadné. A taky je to jednodušší než se hádat se ženou, která přesně ví, jak to má být správně.
A tak paní C. měla krásné muškáty za okny, domácnost čistou, naklizenou a voňavou. Napečené buchty. Chtěla stihnout úplně všechno. A sousedky ji obdivovaly. Jak je šikovná, výkonná. Prostě dokonalá. V těch chvílích se paní C. dmula pýchou a spokojené zadostiučinění se jí rozlévalo po těle. Tak přece ta dřina má nějaký smysl.
Všechno se zdálo, jak má být.
Dcera to pozorovala. Byla úplně jiný typ, spíš po tátovi. Klidná pohodářka. Měla ráda zvířata, chtěla být veterinářkou. Brzo jí začalo být jasné, že tohle mámino tempo nedá. Že tohle prostě nedokáže.
- „Zamysli se nad sebou.“
- „Měla bys se sebou něco dělat.“
- „Co chceš v životě dokázat, když nezvládneš ani tohle?“
- „Jak si to jako představuješ?“
- „A co až budeš chodit do práce?“
- „To už zase brečíš? Člověk aby kolem tebe chodil po špičkách.“
Říkávala máma.
Časem dívka tyhle věty vzala za své. Asi je fakt neschopná, slabá a nemožná. Nikdy nebude jako máma.
Hůř se jí usínalo. Ve škole seděla se staženým žaludkem. Bývalo jí hodně smutno. Neměla ani chuť jíst. Rozbrečela ji každá drobnost. Bývala za to na sebe naštvaná, že se neumí ovládnout.
Pak začala mít problém jezdit do školy autobusem. Měla pocit, že se na ni všichni dívají. Že nezvládne ty nálady řidičů. Všichni vidí, jak je marná a nic nedokáže. Nakonec musela vyměnit autobus za kolo a pěší chůzi. V pořádku, aspoň bude zdravější.
A bylo hůř.
Tlak od mámy stoupal, protože viděla, jak dcera přestává zvládat, začala mít starosti a rostl v ní strach o ni. To vše dceři ještě přitížilo.
Později už nedokázala jít ani do obchodu. Cítila pohledy lidí na sobě i na tom, co má v košíku. Třásly se jí ruce, bušilo srdce, točila hlava. Dusila se, nemohla se nadechnout. Měla strach, že omdlí. A všichni to uvidí.
Proč nezvládá ani základní věci? Vždyť se jí nic neděje! Je to prostě jasné, máma měla pravdu, opravdu je úplně neschopná.
Panické ataky. Tak jo. Co dál?
Možná čekáte, že jsme učili dceru, jak zvládat své stavy, jak si věci nebrat tak osobně, jak být silnější a odolnější. Jasně, proč ne, taky by to šlo. A taky to dělám, samozřejmě.
Možná vás překvapí, že tady to nebylo vůbec potřeba.
Víte, nervový systém není blbý. Velice dobře ví, co dělá. Ví, proč ty stavy má. Naše emoce, pocity a nálady jsou vodítka. Je to prosté a víme to už od školky:
- Pálí to? Uhni rukou.
- Máš strach? Dej si pozor.
- Rozlévá se ti tělem blaho? Super, tohohle dělej víc.
- Nereaguješ na mě? Tak já to zesílím a budeš muset.
Když se něco s psychikou děje, je fajn podívat se, odkud to přichází. Kde to vzniká. Protože když jenom „léčíme projevy“, tak to někdy vůbec nemusí řešit problém.
Co uděláte s člověkem, který se topí?
Budete ho učit techniky, jak se uvolnit a zařídit, aby se mu lépe topilo? Nebo bude snazší změnit prostředí = vyvléct ho z vody ven?
MY JSME UČILI MÁMU UBRAT.
Zastavit, zpomalit. Uvolnit se. Předat otěže manželovi. To byl pro mámu úplně jiný vesmír. „Já nemůžu, potřebuju mít kolem sebe pořádek. Dokud není hotovo, tak nejsem klidná.“ Chvíli to trvalo a pár kostlivců ze skříně paní C. vylezlo. Nebyla žádný puntičkářský netvor, který rozdává facky, byla jen nešťastná vyčerpaná žena, která nevěděla, jak by to šlo jinak.
Nevadí. Podstatný byl výsledek – ulevilo se jí a s tím i celé rodině. Dnes dcera cítí z mámy pochopení a má její podporu, takže své úkoly zvládá snadno a bez většího stresu. Už ví, že se nemusí pokoušet naplnit mámina očekávání.
Proč jsem zvolila tento příběh?
MÁME MNOHEM VĚTŠÍ VLIV, NEŽ SI MYSLÍME.
Mnoho rodičů dospívajících dětí má pocit, že to, co říkají nebo dělají, na jejich dospívající děti nemá už moc velký vliv. Někdy cítí i bezmoc, neví, jak jim pomoct, co by měli udělat.
Tímto příběhem jsem chtěla ukázat, jak VELKÝ mají rodiče VLIV na svoje děti i v jejich dospívání. I když už se odpojují, pořád vás obrovsky potřebují. Vaše vzájemná komunikace přímo UTVÁŘÍ jejich prožívání.
Když chcete pomoct JIM, nejdřív pomozte SOBĚ.
Většina rodičů má dobrou vůli a chce svým dětem s psychickými problémy pomoct. A mnohdy stačí opravdu málo. Není třeba čekat, až vám je někdo jiný venku opraví. Spoustu zvládnete sami.
Na některé psychické problémy, jejich řešení a hlavně na to, jak posílit sami sebe, se podíváme v online kurzu KLÍČ K RODINNÉ HARMONII, od 10. srpna do 31. srpna 2024. Kurz je zdarma, resp. za zpětnou vazbu, tak neváhejte a registrujte se na tomto odkazu.
