Někdy se musíme chovat dospěle, i když jsme ještě děti. Někdy nás život přinutí dospět dřív, než jsme opravdu připravení.
Třeba někdo zemře a my musíme zastat jeho roli. Nebo je nás doma moc a „není čas“ pro každého. Najednou na nás leží odpovědnost, která nám ještě nepatří. Ale dorosteme do ní. Musíme.
Jak to může vypadat? Někdy od svých dětí očekáváme příliš. Předpokládáme dospělost tam, kde ještě nedozrála a naopak ignorujeme tam, kde mohla být už dávno.
Tento obrácený fenomén je krásně vidět na dětských hřištích. Rozdíl v tom, jak málo podporujeme praktickou samostatnost a naopak předbíháme v emoční zralosti.
Je jednodušší říct "usmívej se"
Některé maminky sundávají chlapečky z výšek, místo aby je jen jistily. Berou jim nože z rukou, místo aby je s nimi učily bezpečně zacházet. Ve jménu bezpečnosti omezují přirozenou touhu po samostatném zkoumání a rozvíjení dovedností, které by naopak sebedůvěru a jistotu zvýšily.
Na druhou stranu v otázce emocí se vyžaduje schopnost sebeovládání a regulace emocí hodná duchovních mistrů.
- Tam, kde dítě potřebuje ukonejšit, slyší „nebreč, to přejde“,
- tam, kde potřebuje zastání a pomoc, slyší „neřvěte na sebe furt“
- nebo „podejte si ruce a odpusťte si“.
Z určitého úhlu pohledu je to pochopitelné.
Jak se pozná emoční zralost?
Je jednodušší zakázat dítěti vylézt na strom, než vzít na sebe riziko, že ho při pádu nechytím.
Je jednodušší říct „usmívejte se na sebe a bude to dobré“, než ho učit něco, co třeba sám neumím – jak se nenechat vyprovokovat, jak udržet klid i v krizi, jak řešit situaci s agresorem a podobně.
Ono je totiž ve výsledku jedno, jestli se jedná o dominantní dítě, které bere lopatičky druhým, nebo arogantního šéfa, který šlape po zaměstnancích. Principy jsou podobné, pokud si neumím poradit se šéfem, nemám jak své dítě naučit řešit situaci na hřišti.
A problém není to, že to neumím. To je v pořádku, spoustu věcí nás nikdo nenaučil, neukázal, nevíme. Problém je, když se tvářím, že to umím a odmítám připustit, že bych se to měl/a naučit.
Vážím si všech studentů i dospělých, kteří za mnou přichází, aby vzali odpovědnost za svůj život do svých rukou. Přesně tam to totiž začíná. Kdykoliv chci něco opravdu změnit, musím začít u sebe.
A co vy? Přidáte se k nám?
Cesta pokračuje tudy.
