aneb
JAK MŮŽE JEDNO OBJETÍ ZMĚNIT ŽIVOT OTCE A DCERY
Drobná blondýnka, říkejme jí Diana, sedí naproti mně a žmoulá si rukávy od košile. Přišla, protože chce poradit s tátou. Už půl roku se hrozně hádají, nerozumí si, vše jí zakazuje, nesmí nikam chodit, přestože jí za měsíc bude 18.
Jenže i když je doma, stejně spolu nemluví. Diana už je z věčných konfliktů vyčerpaná. Každý je zavřený ve svém pokoji a ona se tam cítí zbytečná. Proč nemůže jít s kamarádkou normálně ven? A to táta ještě ani neví, že má přítele, se kterým se stýká, když má táta odpolední, to by teprve byl oheň na střeše.
Rozplétáme příběh. Zůstali s tátou sami, maminka zemřela před 2 lety. Nádor, metastáze, šlo to rychle. Oba byli u ní a drželi ji za ruku, když odcházela.
Ze začátku si pomáhali, podporovali se, plakali spolu.
I KDYŽ TO BYLO TĚŽKÉ, BYLI NA TO DVA.
Pak začal táta hodně pracovat a vzdalovat se. Diana bývala často doma sama a starala se o domácnost. Postupně přestali o mámě mluvit, oba se uzavírali víc a víc do sebe a Dianě bylo často smutno. I ona toho měla hodně, ve škole toho přibývalo a často se cítila unavená a vyčerpaná.
Netrvalo dlouho a začaly první konflikty, nedorozumění, hádky, zákazy. Dnes spolu téměř nepromluví, aby z toho nebyl křik. Diana se propadá do depresí, nerozumí tomu, co se s nimi stalo. Přece se měli tak rádi. Všechno spolu řešili. A teď? Každý pokus o smír skončí dalším nedorozuměním. Nebo křikem. Jako by mezi nimi stála neviditelná zeď a Diana přes ni nemohla.
Párkrát už měla v ruce žiletku a jednou sbalený kufr, ale překonala to. Zatím.
Mluvíme o fázích truchlení. O mámě. O Dianě. O tom, co je s tátou spojovalo a co se z jejich života vytratilo. O tom, jak to vrátit zpátky. Co Dianě chybí teď.
Za týden se poprvé trochu usmála. Zkusila jsem to, co jste říkala. A víte co? Fakt celý víkend ani jednou nekřičel. To jsem nečekala, bylo to jako zázrak.
A za pár dalších týdnů hlásila už od dveří – MY JSME SE OBJALI. To byl můj sen. Nevěřila jsem, že bych to ještě mohla zažít. To je taková úleva. A už mi ani nevadilo, že jsem si o to musela říct. Že si o všechno musím říkat. Nevadí. Já vím, že to chce čas.
Mnohem víc si teď povídáme. Už chápu. On to nevěděl. A já zas nevěděla to jeho.
No ano, nezmizely všechny problémy a svět není navždy zalitý sluncem. Ale Diana už ví, co má dělat. Ví, jak s tátou mluvit, aby ji slyšel. A ví, jak má slyšet ona jeho.
Pro někoho prkotina, pro někoho celý svět. Každý to máme jinak.
Nemyslete si, že už vás nepotřebují, že už jsou velcí a nějak to zvládnou. Ano, zvládnou, nějak to přežijí, tak jako jste přežili vy. Ale potřebují vás pořád, i když to neřeknou nahlas. Ne vodit za ručičku, ale cítit v zádech. Moct se opřít.